Hrdý Budžes
Hořká komedie o časech nedávno minulých(a o dvou dějstvích s přestávkou).
Režie: Jan Štěpánský
18. února 2005 se představil divadelní soubor VICENA s další hrou, nastudovanou za režijního vedení Jana Štěpánského. Hrdý Budžes je skutečný příběh Ireny Douskové, který prožila jako malá školačka. Ale nejen její. Podobné osudy prožila i nekonečná řada dalších lidí. Podnětem k jejímu nastudování bylo režizérovo přesvědčení, že diváci by se měli s určitým odstupem podívat na to, v čem jsme před více než třiceti lety žili. A také jeho osobní zkušenosti, i když z let ještě o dvacet let vzdálenějších. Především však zaujal způsob, jakým je hra napsána. Nadhled, naprostá dětská přímost, úpřímnost a naivita, s jakou autorka hry popisuje zážitky z doby svého dětství, jsou tím nejpřesvědčivějším svědectvím oné doby. Představení je skutečným hereckým koncertem předstevitelky hlavní role, paní Heleny Lochmanové, doplněný náročnou dobovou choreografií a bohatými kostýmy v podání členů souboru.
Na všech soutěžních přehlídkách, kterých se soubor s touto hrou zúčastnil, získala Helena Lochmanová za ztvárnění této role cenu za nejlepší ženský herecký výkon. (Krajská přehlídka činoherního divadla v Červeném Kostelci, divadelní festival ve Štramberku, kde získala nejvyšší hodnocení za divadelní výkon v dějinách festivalu, Národní přehlídka seniorského divadla 2006 ve Znojmě i jubilejní 50. ročník divadelního festivalu v Napajedlích 2007, kde soubor s touto inscenací získal i další ocenění).
Za dva a půl roku od nastudování Hrdého Budžese uvedl soubor tuto hru ve více než čtyřech desítkách repríz po celé republice, při kterých sklidil mimořádný divácký úspěch. Tleskali nám diváci nejen na domácí scéně a v řadě míst východních Čech, kde soubor vystupuje již tradičně, ale také v Jihlavě, Jilemnici, Meziměstí, Hlinsku, Třešti, Teplicích nad Metují, Hustopečích, Boleradicích, Znojmě, na hradě Lipnice, v Opočně, Týništi, i na mateřské scéně Hrdého Budžese v Příbrami, kde soubor odehrál dvě představení. V některých případech kromě potlesku napsali o našem představení i v regionálních novinách či časopisech nebo nám poslali vzkaz na naše internetové stránky. Hodnocení této inscenace si můžete přečíst v části Napsali o nás v závěrečné části této stránky nebo ve Vzkazníku.
V roce 2007 vstoupil Hrdý Budžes do poslední, třetí sezóny. Přes stálý zájem o tuto inscenaci se účinkující dohodli na tom, že se v pátek 30. listopadu 2007 uskuteční v Roškotově divadle v Ústí nad Orlicí její slavnostní derniéra, které se zúčastní i autorka hry, paní Irena Dousková. V prvním pololetí si, kromě dalších štací, užili účinkující představení před plným hledištěm na již zmiňovaném festivalu v Napajedlích, poprvé se představili ve Svitavách a zůčastní se II. ročníku Festivalu za sklem v Novém Boru. Pro podzimní sezónu plánuje soubor s touto inscenací účast na některém z připravovaných festivalů, případní zájemci o toto představení mají již poslední šanci. Podmínky pro uvedení této hry jsou uvedeny v další části této stránky.
Hrají:
Helena Lochmanová: Helenka Součková, žákyně 2. a 3. třídy ZŠ v NičíněAnna Entová: žena, Lenka Krátká, pionýrka, Valová, Iveta Panýrková, babička Dáša, zákupská babička, cikánka a další
Iva Nováková: žena, učitelka Koláčková, Monika, Veverková, pionýrka, cikánka, Anděla a další
Hana Pilátová - Pauková: Kačenka, pionýrka, Zdenka, televizní moderátorka, cikánka a další
Zuzana Průchová: žena, recitátorka, kněžna Libuše, Kroupová, pionýrka, Berenčičová, Glancová, soudružka učitelka a další
Jaroslav Háněl: muž, Dusil, pionýr, Secký, Glanc, dědeček František, cikán, vrátný a další
Jaroslav Hubený: muž, Pepa, Raroch, starý kronikář, Freistein, cikán a další
Pavel Sedláček: muž, recitátor, Macháček, soudruh, cikán, pionýr, Přemysl Oráč, Dalibor a další
Ladislav Škrdla: muž, Luděk, soudruh, cikán, milicionář, Vladimír, Robert Čušek, Eliáš a další
Milan Vandas (alternují Tomáš Hubený a Jan Štěpánský): muž, matrikář, Vytlačil, pionýr, Novotný, cikán, socha horníka, televizní moderátor a další
Přestavby scény: Dagmara Bečková, Dagmara Jiroutová
Zvuk: Oldřich Vajsar
Světla: Jaroslav Pauk, Pavel Sedláček ml.
Text sleduje: Lenka Karbulková
Kostýmy: Jarmila Petrová, Jana Kašparová, Věra Hánělová
Hudební spolupráce: Jiří Litoš j.h.
Výtvarník scény: Lucie Sedláková j.h.
Scéna: FERAR CZ s.r.o. a kolektiv DS VICENA
Inspice: Jarmila Petrová, Jana Chaloupková, Marie Hellmuthová
Choreografie: Dana Holubářová j.h.
Režie: Jan Štěpánský
Irena Dousková
Narodila se, bohužel v den neblahého výročí narození utlačovatele našich národů císaře Františka Josefa I., 18.8.1964. v krásné moderní příbramské porodnici. Rodiče i okresní národní výbor radostně uvítali příchod nového občánka na svět, odhodláni vychovat z něj platného člena socialistické společnosti. Rodina obývá krásný moderní dvoupokojový byt o rozměru 25 m2 v ulici Antonína Zápotockého č. 429. Do mateřské školy nastupuje v září roku 1969, vzhledem k určitým nepříznivým subjektivním i objektivním faktorům ji však navštěvuje pouze týden. V září 1970 nastupuje do první třídy 7. základní devítileté školy Příbram. Odtud se jí již uprchnout nedaří... Naučí se číst a psát (sic!). V průběhu školní docházky začne postupně navštěvovat pěvecký sbor, balet, výtvarný kroužek a s přihlédnutím k našemu přátelství s Německou demokratickou republikou i hodiny němčiny. V roce 1971 se na vlastní žádost stává členkou oddílu jiskřiček a zanedlouho, přes odpor rodičů i pionýrkou. Pionýrský slib skládá slavnostně spolu se všemi ostatními spolužáky v Praze, v muzeu Vladimíra Iljiče Lenina. V roce 1973 se slovem i obrazem ujímá vedení oddílové kroniky. Na vysvědčení mívá samé jedničky, jinak by bylo doma zle. (Rodiče nesmyslně lpějí na vzdělání). Bohužel není příliš tělesně zdatná, zato ale vyhrává (ve smyslu umístění na prvním až třetím místě) několik výtvarných a recitačních soutěží okresní úrovně. V roce 1976 se s celou rodinou stěhuje do Prahy. Dál už celkem nic. (Po skončení ZŠ gymnázium, právnická fakulta UK, mnohá povolání, psaní, svobodná povolání, svatba, dvě děti, psaní, knihy: Pražský zázrak, Goldstein píše dceři, Hrdý Budžes, Někdo s nožem, Doktor Kott přemítá, psaní...). V současné době žije s rodinou ve Wiesbadenu v SRN.
Napsali o nás
Hlavní hrdinka zaslouží obdiv
V ústeckoorlickém Roškotově divadle se v pátek 25.února uskutečnila další premiéra zdejšího Divadelního souboru Vicena. Hrou Ireny Douskové Hrdý Budžes sáhl soubor hodně vysoko. Jako obvykle. Podařilo se mu nejednoduchý záměr naplnit úspěšně. Jako obvykle. "Jenže" - říkám spolu s hlavní hrdinkou téhle hry – takhle psát divadelní referát je nuda, i když je to pravda.
Takže jinak. Hra Ireny Douskové patří mezi texty reflexí, vyrovnávání se, hledání původní i nové identity. Objevují se vlastně v každé generaci a reflektují ne příliš dávnou minulost, která je ještě stále aktuální v kolektivní paměti žijících, ale už dostatečně zabalená vzpomínkou, která v jednotlivých hlavách ponechává jenom to,co si z ní každý člověk chce uchovat. Podle tíhy doby, která je předmětem takové reflexe, jde o texty více či méně komplikované. Ve středoevropském prostoru navíc prostoupené záměnou tzv. velkých a malých dějin na velmi malé ploše, nad čímž s oblibou hloubají mnozí historikové a v konečné fázi musí připustit, že je to realita. Prostor českých zemí má navíc tu zvláštnost, že se v těchto textech bojí velkých slov a gest. Netvoří romány, ale pokud možno texty písniček nebo anekdoty. A nebo karikaturu.
O tu se pokusila nová premiéra Divadelního souboru Vicena. Jedna Helenka, žákyně 2. a 3. třídy v excelentním podání Heleny Lochmanové a 9 herců v plně vytíženém "sboru", vytvořilo pod režijním vedením Jana Štěpánského parodii poskládanou z dlouhé řady drobných, neobyčejně barevných a ostře kontrastních obrázků. Ačkoliv principiálně sbor tvořil hlavní hrdince (a nejenom jí) pozadí odpovídající rovině zpětných vzpomínek, byl využit zcela účelně a také zřejmě maximálně. Složitá choreografie, která se nezastavila ani před řadou autentických dobových prvků, třeba ze spartakiádní skladby vojáků, stylizací ruských chorovodů a podobně, představení důkladně rozhýbala a divák si jen zvolna uvědomoval, že vlastně mluvené pasáže sboristů jsou velmi strohé a je zřejmě velmi komplikované se na tak malé ploše vyjádřit. Naopak hlavní hrdinka si zaslouží obdiv už jen tím, že se naučila tak obrovské množství textu. A ona zvládla ten text zahrát divákům. Soubor byl vybaven dobově velmi věrným pohledem z osmé řady, dokonce v mnoha případech snad originálními rekvizitami a kostýmy. Helenka například část představení odehrála ve vysokých šněrovacích botách, kterým se v dané době tuším říkalo tuleňky (byly z umělé hmoty, nikoliv z tulení kůže) a představovaly nejen soudobý výkřik módy, ale také báječně hřály - ve sněhu a tím asi i na jevišti...
Parodie ve velkém stylu, která se ovšem obešla bez prvoplánové křeče vynucující místo smíchu škleb, nepozorovaně přešla od budovatelských pochodů k songům Vladimíra Vysockého. A z jeviště poněkud mrazivě zavanulo. Pro pamětníky počátku 70. let 20. století v Československu opravdu chvíle hledání vlastní identity. Pro ty mladší snad alespoň obrázkový dějepis. Jsme ve střední Evropě a velké a malé dějiny se navzájem proplétají a berou si místo. Až se vymění generace, ztratí tenhle text některé své roviny a získá úplně jiné a stane se informačním zdrojem pro kunsthistoriky a kde koho jiného.
Závěrem poznámka skeptického historika: Program představení obsahuje jedno zajímavé sdělení. V části informující o autorce Ireně Douskové stojí následující : "...v den neblahého výročí narození utlačovatele našich národů císaře Františka Josefa II., 18. srpna...". Tak nevím. Když připustím, že za utlačovatele "našich národů" bývá příležitostně prohlašován kde kdo, tak dál už je to horší. 18. srpna 1830 se narodil František Josef, který ovšem od svého nástupu na trůn v roce 1848 nesl jméno František Josef I. Toho jména druhého jsme měli císaře (svaté říše římské) Františka i Josefa (chronologicky na trůně i v životě v opačném pořadí), ovšem žádný z nich se nenarodil 18. srpna a navíc to byli strýc a synovec a společně se o vládu nedělili.
Výsledek předčil moje představy
Divadelní soubor Vicena Ústí nad Orlicí nastudoval novou hru Hrdý Budžes, která měla v pátek premiéru na domácí scéně. Režizérem "hořké komedie o časech nedávno minulých", jak zní její podtitul, je Jan Štěpánský. Připomeňme, že Jan Štěpánský je dlouholetým předsedou Divadelního souboru Vicena. V posledních letech si jeho divadelní aktivity spojujeme především s jeho výborným hereckým ztvárněním Moliérova Harpagóna a také úspěšnými komediemi Trouba na večeři či Právo na hřích; obě komedie režíroval.
O čem je Hrdý Budžes?
"Je to skutečný příběh Ireny Douskové, který prožila jako malá školačka. S naprostou dětskou přímostí a naivitou popisuje události z doby svého dětství, tak jak je viděla. Nejde jen o příběh autorky, prožila si je i spousta dalších lidí.
Proč jste si vybral právě tuto hru?
"Diváci by se měli s určitým odstupem podívat na to, v čem jsme žili před více než třiceti lety. Obdivoval jsem, jak je hra napsaná, s jakým nadhledem popisuje události, ke kterým skutečně došlo. A byl bych neupřímný, kdybych nepřiznal, že mne k nastudování této hry vedly i mé osobní zkušenosti, i když z let ještě o dvacet let vzdálenějších.
V čem byla u této hry režijní práce odlišná oproti ostatním?
"Byla to moje čtvrtá režie, a myslím, že všechny mají jednu věc společnou. Pro mě je každá režie o dvou věcech: na první místo řadím dobrou partu. Partu lidí se společným zájmem dělat divadlo, která je ochotna věnovat hodně času a energie k nastudování představení i překonání různých potíží, které se při přípravě každé inscenace v bohaté míře vyskytnou. Za druhé chci udělat dobré představení, což je už povinností, k níž by ta parta měla dospět. Dělat divadlo bez party by pro mě nemělo význam. To mohou a někdy i musí dělat profesionální umělci, pro které je divadlo jejich obživou, ale ochotnické divadlo má podle mne jiné cíle. Pobavit a potěšit sebe a následně potom i divákovi přinést kus dobrého kumštu a radosti. A při tom si nehrát na veliké umění.
Jak jste spokojen s tím, jak se herci zhostili svých rolí?
"Nácviku jsme věnovali mimořádnou péči, snad tomu odpovídá i výsledek. Premiérové představení v Řetové bylo skutečně nádherné, s vnímavými diváky, patřilo k nejhezčím premiérám, jež pamatuji. Reprízové představení v Krouně se hrálo ve velice těžkých podmínkách. V sále byla strašná zima, vysoko umístěné jeviště nedovolovalo navázat kontakt s daleko sedícími diváky zachumlanými v kožichách a kabátech a přes enormní snahu účinkujících se nepodařilo prokřehlé diváky rozehřát tak, jak bychom si to představovali. Ale i taková představení jsou prospěšná, nemilosrdně odhalí všechny slabůstky představení, které se jinak skryjí za příjemnou reakcí diváků. Myslím, že jsme si z tohoto představení vzali ponaučení ještě před ústeckou premiérou.
A ta se podle vás povedla?
"Myslím, že jsme zúročili svoji práci, udělali radost divákům i sobě a vystoupili na jakýsi první stupínek. Ještě nějaké drobnůstky musíme ovšem odstranit. Před námi je řada představení, mezi nimi i na přehlídkách a festivalech, ale pokud z nás všech nevyprchá nadšení, radost i zodpovědnost, pak věřím, že uspokojíme i ty diváky, kteří k nám takový vztah jako domácí publikum nemají.
Nebojíte se srovnávání vašeho představení se známou inscenací s Bárou Hrzánovou v hlavní roli?
"Myslím si, že diváci srovnávat budou, protože příbramská inscenace se v televizi opakovala, viděla ji spousta lidí a pochopitelně je nadchla. Když jsem dostal text a rozhodl se, že chci představení režírovat, tak jsem se o něm bavil s režisérem Jiřím Šmídem a s Bárou Hrzánovou. Dokonce jsem jejich představení viděl a uvědomil jsem si, že je tady jiný pohled. Profesionálové dělají představení tak, aby jim vyšlo i z ekonomického hlediska. Proto hráli tři herci a dvě loutky. Toto minimum zajišťovalo kvalitu i ekonomickou nenáročnost. Pro mě byla tato hra obsahově zajímavá, ale potřeboval jsem ji dělat jinak. Tím nechci říci, že nám nejde o peníze, naše občanské sdružení zápasí s prostředky asi stejně jako každý spolek, který dělá kulturu. Ale věřil jsem, že nám pomohou naši sponzoři – a ti nás skutečně nezklamali – a hledal jsem cestu, jak do hry zapojit co největší počet členů souboru a přitom přinést divákům zajímavou a pestrou podívanou.
Mohl byste tuto "Budžesovu partu" našim čtenářům přiblížit?
"Jde o deset herců a deset lidí zabezpečujících techniku a zázemí. Z devíti herců hraje každý asi deset rolí, jen představitelka hlavní role Helenky hraje roli jedinou. Herci dostali příležitost, o níž se jim v počátcích nácviku ani nezdálo. Mysleli si, že se v několika větách nebudou moci patřičně vyžít, ale skutečnost ukázala, že si tam každý z nich našel svou zajímavou hereckou příležitost. A naše Helenka? Tomu, že se s takovou rolí takovým způsobem dokáže vyrovnat máma od čtyř dětí, pracující jako zdravotní sestra v nemocnici v nepřetržitém provozu, která v souboru odehrála jednu čurdu a ´role nápovědky´, jsem na začátku asi věřil jen já. Ale výsledek předčil i moje představy.
Hrdý Budžes
V sobotu 16. dubna bylo v sokolovně v Horní Čermné představení Divadelního souboru Vicena z Ústí nad Orlicí. Tentokrát přijeli s divadelní hrou Hrdý Budžes. Příběh o hrdém Budžesovi původně vyšel jako kniha autorky Ireny Douskové. Ta potom podle ní napsala scénář k divadelní hře, kde hlavní roli ztvárnila Barbora Hrzánová, Hra měla velký úspěch. B. Hrzánová za ni dostala divadelní cenu Thálie. Představení mělo i politické důsledky – herečka při předávání cen promluvila ve smyslu, že je ráda, že už žijeme ve svobodě a že může nahlas říkat, že Rusové a komunisti jsou svině (citovala tak ze hry větu "Rusové a komunisti jsou svině, ale nesmí se to říkat") - byla za to žalována KSČM. Soubor Vicena tuto hru nastudoval, upravil pro větší počet herců a předvedl mimořádný zážitek.
"Chcete se zasmát, zastydět a zavzpomínat? Prvními roky husákovské normalizace nás v této knize provádí žákyně druhé třídy ZDŠ v Ničíně Helenka Součková". Tak je psáno v tiráži původní knihy. Osmiletá Helenka je stěžejní postavou hry odehrávající se v 80. letech minulého století; ze svého dětského pohledu komentuje věci a události kolem sebe. Je dcerou "nepohodlných rodičů", kteří nechtějí přijmout vše, do čeho je nutí komunistický aparát, nechtějí vstupovat do SSM, nechtějí, aby jejich dcera chodila do jiskřiček apod. Do Helenčiných komentářů vstupují ukázky toho, co život v komunismu kolorovalo – povinný lampionový průvod, bezduché oslavné zpěvy a recitace, hrané štěstí při spartakiádách, "důležitost" příslušníků Lidových milicí, vynucená úcta k Sovětskému svazu apod.
Jak Helenčino povídání, tak hrané dobové ukázky věrně přibližují dobu, ve které už naštěstí nežijeme, ale ve které jsme bohužel příliš dlouho žili. Téměř celý sál se po většinu hry smál. Bylo to k smíchu, ale zároveň i k pláči a studu. To, jak celý komunistický aparát rozvětvený do všech stran a úrovní rafinovaně určoval co se smí a nesmí, co se může říkat, kdo může studovat a pracovat a kdo ne, z čeho se má kdo radovat apod., bylo ponižující a zlé. Zničilo to plno životů a charakterů a každého, kdo jsme v tom tlaku žili, to nějak poznamenávalo. Myslím, že jako národ se s tímto dlouhým obdobím moc vyrovnat nechceme. Já tuto hru vnímám jako možnost se se svým životem v době komunismu nějak porvat. Humor věci zlehčuje, ale také zdůrazňuje a tak pomáhá přemýšlení. Vidím v tom velký přínos této hry.
Myslím, že všichni herci a hlavně představitelka hlavní role Helena Lochmanová odvedli veliký výkon. Hráli výborně, naplno, přesvědčivě. Za jejich ohromnou práci, která za nastudováním stojí a za výkon při představení bych jim chtěla vyjádřit uznání a poděkování.
Navštívil nás HRDÝ BUDŽES
Jak jsme na stránkách DČ Zpravodaje avizovali, v pátek 21. října 2005 sehrál v Orlovně Divadelní soubor VICENA z Ústí nad Orlicí komedii Ireny Douskové HRDÝ BUDŽES. Myslím, že jsme byli svědky "profesionálního" výkonu ochotnického souboru. Výkon Heleny Lochmanové v roli malé Helenky Součkové byl skvělý. Bez nadsázky se dá říci, že dvě hodiny neslezla ze scény a nepolevila v tempu. Pravda, daní za to bylo roční zkoušení před prvním uvedením. Zdánlivě v pozadí se drží ostatní postavy. Je přirozené, že "světla ramp" jsou převážně upřena na představitelku hlavní role, ale ostatní účinkující jí zdárně sekundují. Dokonce větší počet herců, oproti televiznímu uvedení, dal vyniknout skupinovým scénám, ať už to byli partyzáni, spartakiáda, slib jiskřiček, koulovačka atd. Přiznám se, že jsem očekával o něco větší návštěvu, přítomní diváci však vytvořili příjemné prostředí. Byl jsem požádán, abych vám všem, kteří jste do čermenské Orlovny přišli, jménem souboru VICENA poděkoval za potlesk a spontánní reakce. Kontakt mezi jevištěm a hledištěm je znát a v takové uvolněné atmosféře se hned lépe hraje. Také se jim moc líbila rekonstruovaná Orlovna. Tak pěkných sálů prý na vesnicích moc vidět není. Jsem přesvědčen, že kdo přišel, nelitoval. Možná, že Hrdý Budžes odstartoval novou tradici a rádi bychom ústecký soubor VICENA (a nejen jej) zvali i v budoucnu.
Střípky, střepiny
Letošní listopad přinesl do Králík mimořádné kulturní zážitky. Osobně se mi velmi líbilo nastudování divadelní komedie Hrdý Budžes (autorka literární předlohy Irena Dousková) v podání Divadelního souboru Vicena z Ústí nad Orlicí. Měl jsem možnost zhlédnout záznam divadelní adaptace s Bárou Hrzánovou v hlavní roli (za ztvárnění této role byla v roce 2003 oceněna cenou Thálie). Takže jsem věděl "do čeho jdu" a těšil jsem se na oddechový večer. Nečekal jsem, že by divadelní soubor amatérů z Ústí překonal profesionální divadelní režii J. Schmiedta. To, co se odehrálo dne 12.11. 2005 na králickém jevišti mě přesvědčilo, že hranice mezi profesionálním a amatérským divadlem je velmi tenká. Osobně se mi nastudování divadelní hry souborem Vicena v režii Jana Štěpánského líbilo více než zhlédnutý televizní záznam. Vynikající byla nejenom představitelka hlavní role paní Helena Lochmanová, ale i celý soubor byl úžasný při realizaci jednotlivých doprovodných scén. Za sebe mohu prohlásit, že jsem se královsky bavil a soudě podle ohlasu ostatních diváků se domnívám, že jsme se bavili všichni. Až po zhlédnutí představení jsem se dozvěděl, že paní Helena Lochmanová pracuje v třísměnném provozu jako zdravotní sestra, je matkou 4 dětí a před nastudováním této hry působila v souboru pouze jako nápověda – obdivuhodné podmínky pro nastudování dlouhého "skoromonologu". Na jaře 2005 se soubor zúčastnil dvou soutěžních přehlídek (krajská přehlídka činoherního divadla v Červeném Kostelci, divadelní festival ve Štramberku). Na obou přehlídkách obdržela Helena Lochmanová za ztvárnění této role cenu za nejlepší herecký výkon, ve Štramberku dokonce nejvyšší hodnocení v dějinách festivalu. Občas v duchu stále slyším kouzelné slůvko hlavní představitelky - "JENŽE..." Jediné, co mi trochu na závěr kazilo potěšení z výborné zábavy – to sezení, na závěr představení jsme poposedávali všichni na těch našich "kvalitních" sedačkách...
Před zahájením divadelního představení v podání souboru VICENA došlo ještě k jedné významné společenské události. Králičtí ochotníci pozvali na pódium pana Vladimíra Hejtmanského a pogratulovali mu k získání zlatého odznaku J. K. Tyla (viz článek v listopadovém čísle KZ strana 20 (Díky připraveným kulisám (foto P.Musil) se předání ocenění neslo v humorném duchu, tím ale význam celého aktu nebyl snížen. Za redakci KZ bych rád připomenul, že pan Hejtmanský má mnohem širší zájmy a záliby. Mimo jiné vyučuje základy společenského chování a tanečního umění v rámci tanečních kurzů pro mladé i pokročilé, je aktivním členem místní organizace Klubu českých turistů, v Rodinných sportovních hrách konaných dne 8. 6. 2005 vybojoval společně se svými vnoučaty pohár nejvšestrannějšího sportovce Králík.